Medici PRO Očkování

Jak se vlastně bráníme aneb imunita není černobílá

Imunitní systém je mechanismus, který zajišťuje ochranu těla před škodlivinami, a to jak z vnějšího prostředí, tak z vnitřního. Plní tři základní funkce – obranyschopnost proti nepřátelským vlivům z vnějšího prostředí, dohled nad naším vlastním organismem a tolerance toho správného, co se v těle nacházet má.

Infografika popisující funkce imunity - obranyschopnost, dohled a tolerance.

I když by se mohlo zdát, že jsou funkce naší imunity jasné a přímočaré, naše imunita je ve skutečnosti velice složitá. Je do ní zapojeno velké množství buněk těla. Velice často imunitu zajišťují i buňky, jejichž původní význam je zcela odlišný. Nicméně takovou základní skupinou buněk imunitního systému jsou bílé krvinky. Ty se rozdělují na spoustu odlišných druhů, každý plní jinou funkci.

Pro začátek si rozdělíme imunitu na vrozenou (neboli nespecifickou) a získanou (neboli specifickou). S první jmenovanou se již narodíme. Její základní funkcí je rozpoznání vlastních součástí od cizích. Začíná fungovat velmi brzy po vstupu patogenu (neboli cizorodé škodlivé částice) do těla. Jejím úkolem je co nejpohotověji zastavit útok nepřítele, který proniknul do organismu. To ale často nestačí, takže infekci jen zbrzdí a získá čas pro imunitu specifickou.

Specifická (neboli získaná) imunita je již mnohem propacovanější. Pokud vrozená imunita představovala řadové vojáky, specifická imunita jsou speciální jednotky. Nazývají se lymfocyty. Vyznačují se tím, že potřebují více času a podnětů na svou přípravu. Jakmile jsou ale jednou připraveny, tak kdykoliv v případě potřeby zahájí velice přesný útok přímo do slabin nepřítele. Této vlastnosti říkáme antigenní specifičnost.

Antigen je struktura, obvykle na povrchu buňky, bakterie nebo viru, kterou může rozpoznat imunitní systém a reagovat na ni. Vrozená imunita pouze zjistí, že tu ona částice nemá co dělat.  A právě specifická imunita přesně zaměří, o jaký patogen jde, a podle toho se na něj připraví. 

Infografika vysvětlující pojmy vrozená imunita a získaná imunita.

Průběh infekce

Nejprve se musí patogen do těla dostat. Každý patogen má jinou strategii, ale typické cesty jsou buď přes porušenou kůži nebo přes sliznici, na kterou se dostane nejčastěji nosem nebo ústy. Kůži a sliznice tedy vlastně zároveň můžeme počítat jako první bariéru imunitního systému.

Infografika popisující způsoby nákazy onemocněním - kůží nebo sliznicemi.

Když už je patogen v těle, jako první ho zaznamená nespecifická imunita. Ta se brání především pomocí fagocytózy. Když buňka fagocytuje, znamená to, že svého nepřítele prostě sežere. Kromě fagocytů (buněk schopných fagocytózy) nám nespecifickou imunitu představuje ještě komplement. To je soubor látek, které tvoří něco jako minové pole.

Na větší množství vetřelců v organismu je však nespecifická imunita krátká. Naštěstí je část fagocytů sofistikovanější a kromě toho, že patogen sežerou, vystaví si jeho část na svůj povrch. S ní putují do mízních uzlin, kde se setkají s lymfocyty. Pokud si správně pamatujete, lymfocyty jsou buňky specifické imunity. Když jim ukáže fagocyt antigen, znamená to pro lymfocyty poplach. V těle je nepřítel a je potřeba ho zneškodnit. Z lymfocytů se začnou vybírat vhodní kandidáti, kteří jsou nejlépe vycvičeni proti tomuto vetřelci. Když se vhodný kandidát najde, začne se masivně dělit. Za pár okamžiků se vytvoří armáda speciálních jednotek vyzbrojená proti patogenu v těle.

Aby toho nebylo málo, lymfocyty se dělí na dva druhy – lymfocyty T a B. Lymfocyty T jsou zodpovědné za buněčnou imunitu. Vyhledávají napadené buňky virem či bakterií a přímo je zabíjí, aby se v nich patogen nemohl dále množit a šířit do okolí.

Lymfocyty B bojují pomocí protilátek. Protilátky jsou struktury ve tvaru Y, které jsou přitahovány daným antigenem, proti kterému jsou lymfocyty vycvičeny. Pokud se protilátka dostane do blízkosti svého cíle, přichytí se na něj, čímž mu znemožní bojovat. Navíc ho ochutí pro fagocyty, které ho sežerou o to raději.

Pokud se vše povede, jak má, vetřelec je zneškodněn a tělo se vrátí do normálu. To ale ještě není vše. Lymfocyty mají navíc tu vlastnost, že velice šikovně zneškodní nepřítele, a navíc si zapamatují, jak na něj. Takže pokud by se jednou vrátil, budou na něj připraveny a zastaví ho mnohem rychleji a tvrději, než tomu bylo při prvním setkání. To je umožněno díky takzvaným paměťovým buňkám, které také vznikají když fagocyt přinese kousek antigenu lymfocytům.

Na závěr je potřeba dodat, že nic není dokonalé, ani naše imunita. Někdy může být patogen tak silný, že na něj nestačí. Jindy může napadnout vlastní tělo, což způsobí autoimunitní onemocnění. A někdy nestihne uhlídat poškozené buňky, které se utrhnou ze řetězu, a vznikne nádor. Prvnímu případu se dá předcházet tím, že nasimulujeme průběh infekce, aby se aktivoval specifický imunitní systém a vznikly nám paměťové buňky. Díky těmto paměťovým buňkám budeme na onoho nepřítele již plně připraveni a pokud nás napadne, rychle a tvrdě ho porazíme. Tomuto způsobu prevence říkáme očkování.


BERÁNEK, Tomáš. Jak se vlastně bráníme aneb imunita není černobílá. HÁJKOVÁ, Karolína, MATRASOVÁ, Jana, editor. In: Medici PRO Očkování. [online]. 2021. Dostupné z: https://www.mediciproockovani.cz/imunita.


Zdroj:

  • HOŘEJŠÍ Václav, BARTŮŇKOVÁ Jiřina. Základy imunologie – 6., aktualizované vydání. 2017. ISBN: 978-80-7553-250-3. EAN: 9788075532503