Historie očkování

Očkování neboli vakcinace představuje jednu z hlavních metod, kterou předcházíme šíření infekčních nemocí. Principem je tělu ukázat patogen nanečisto dříve, než se s ním musí poprat doopravdy, takže je na boj připravené.

Nápad vznikl na konci osmnáctého století. Od devatenáctého století měli vědci a lékaři díky pokroku možnost výzkumu a výroby vakcín v laboratořích. Ve dvacátém století nezastavitelný pokrok, nejen na poli medicíny, umožnil k vývoji použít kromě patogenů i tzv. imunologické markery, takže vznikaly ještě lepší vakcíny. Dvacáté první století otevřelo další dveře a očkovací látky vznikají třeba i s pomocí objevů molekulární biologie. A my se pomalu nestačíme divit, jak úžasně praktická věc to je.

Geniální nápad

Edward Jenner (1749 – 1823) byl anglický lékař, který na konci osmnáctého století vypozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, se potom nenakazily neštovicemi pravými. Na rozdíl od kravských se na ty pravé tehdy běžné umíralo. Jeho počínání by se dnes možná nepovažovalo za stoprocentně etické, nicméně lidstvu ve finále prokázalo nesmírnou službu. Pan doktor Jenner totiž vzal devítiletého chlapce a infikoval ho kravskými neštovicemi. Po několika měsících ho opakovaně vystavil viru pravých neštovic (variola vera) a pozoroval, jestli se chlapec nakazí. Nenakazil se, měl vyvinutou imunitu. V roce 1801 potom publikoval pojednání nesoucí název “On the Origin of the Vaccine Innoculation,” což překládáme jako ,,O původu očkování vakcínou,” a položil tak základy vakcinace. Slovo vakcinace pochází z latinského slova vacca, které znamená kráva.

Louis Pasteur a první z druhů vakcín používaných dodnes

Světoznámý biolog a chemik Louis Pasteur (1822 – 1895) byl první, kdo vyvinul vakcínu v laboratoři. Výzkum začal u cholery kura domácího. Toto bakteriální průjmové onemocnění tehdy vedlo k úhynu velkého počtu zvířat. Jeho asistent byl instruován naočkovat zvířata před prázdninami čerstvou kulturou patogenní bakterie, ale zapomněl na to. Když to konečně po nějaké době udělal, kultura už byla stará. Zvířata měla jen lehký průběh onemocnění a přežila. Následné vystavení plné živé kultuře bakterií potom čelila bez obtíží. Tělo kura se díky oslabenému patogenu naučilo efektivně bránit. Zjištění, že efektivní imunizace může proběhnout oslabeným patogenem, položilo základy dnešní imunologie. 

Další z nemocí, kterou se zabýval, byla vzteklina (rabies, lyssa). Vzteklinu způsobuje virus (lyssavirus), takže se není čemu divit, že patogen samotný pan Pasteur neobjevil, v jeho době k tomu totiž ještě nebyly prostředky. Na viry se člověk poprvé podíval až pod elektronovým mikroskopem ve třicátých letech dvacátého století. Nicméně Pasteur stejně přišel na to, jak virus upravit tak, aby byl člověku méně nebezpečný. Přenesl ho na jiný organismus. Lehce pozměněný virus potom není tak nebezpečný, ale tělo si dokáže vytvořit dostačující protilátky. Tímto způsobem chránil před vzteklinou psy. Jednoho dne souhlasil s aplikací své vakcíny i člověku. Prvním pacientem naočkovaným vakcínou z laboratoře byl malý chlapec, kterého pokousali divocí psi. Bylo téměř jisté, že na vzteklinu umře, když se očkování alespoň nezkusí. Chlapec přežil, Louis Pasteur se stal mezinárodním hrdinou.

Takzvaně živé vakcíny postupně vznikly proti záškrtu (1888), moru (1897), tuberkulóze (1927), žluté zimnici (1936), spalničkám (1963), příušnicím (1967), zarděnkám (1969), planým neštovicím (1995) a rotavirům (1998). 

Už máme na výběr aneb více cest, jak tělo naučit bojovat s patogenem 

Ačkoliv v dnešní době máme více typů vakcín, živé neboli atenuované vakcíny vynalezené panem Pasteurem se jako ochrana proti některým patogenům stále využívají. Technologie samozřejmě pokročily a čistota i spolehlivost očkovací látky se velice vytříbily, princip zůstal. Máme například MMR vakcínu proti spalničkám, zarděnkám a černému kašli.

Inaktivované neboli neživé vakcíny jsou usmrcení původci nemoci se zachovanou schopností naučit naše tělo imunitní reakci. Tímto typem vakcíny se chráníme například proti žloutence typu A nebo klíšťové meningoencefalitidě.

Mezi další možnosti, jak vyrobit vakcíny, patří úprava různých částí povrchových struktur patogenu (viru, bakterie) nebo jeho toxinu. Díky objevům v imunologii a molekulární biologii nám upravená škodlivá část patogenu nevyvolá onemocnění, pouze naučí tělo účinně se bránit. Ubrání nás potom například proti záškrtu, tetanu nebo chřipce.

MATRASOVÁ, Jana. Historie očkování. SHUGAOVÁ Jana, NYČOVÁ Aneta, editor. In: Medici PRO Očkování [online]. 2021. Dostupné z: https://www.mediciproockovani.cz/historie-ockovani.